Kateřiny zápisník z Vilšan no. VII

---

 

Podzim se s podzimem sešel a zakončil rok, ve kterém jsem se vydala na Ukrajinu. A čestně můžu říct, že v životě mi čas neutekl mezi prsty tak rychle, jako teď. Co všechno se za rok dá stihnout a jak moc se toho ještě nasbírá, co je potřeba udělat. Máme tady nové děti, které přišly z jiných internátů - Pavlík, Edík a Igor. Budeme mít novou kuchyň a novou koupelnu. Máme venku nové houpačky, vyměněná okna, zateplení rozvodů, teplo ve všech korpusech. Ruslan z devítky mi začal říkat Češko a pořád mě posílá do Čečka. Na některé děcka už budeme jen vzpomínat u svíčky. Už vím, kdy je jaký svátek, kdy bude ryba a kdy se můžu zmazat sádlem, kdy se budou sázet brambory a slovy  "Ta de!" odpovídám za veselého smíchu Ukrajinců skoro na všechno.

Ale hlavně. Nějak na mě přišlo, že říkám...my budeme, my máme. Za ten rok už to nejsem já, ale my. Patetické? Možná jo,ale mezi slovy je realita, která se už smazat nedá a na níž už se nic nezmění....

S pozdravy Káťa