Kateřiny zápisník z Vilšan no. VI

Kateřiny zápisník z Vilšan no. VI

... opět se nám hlásí Kateřina přímo ze Zakarpatí, kde kromě toho, že usilovně pracuje, tak zažívá chvíle radosti, ale i chvíle méně radostné a náročné ... opravdu inspirativní čtení.

Jak se žije v létě

Krásně...můžete se chodit koupat každý den do řeky, která teče pod domovem a při večerním stmívání uslyšíte žáby zdaleka. Lidé kosí. Pořád, začínají ráno a do oběda, než je úplně slunce spálí. To dělají muži. Odpolední směnu nastupují ženy s hrabáním, sběrem kupek a uschováváním. Na trzích potkáte spoustu čerstvé SKUTEČNé ZELENINY...bez chemie a nasycené sluncem. Večer poznáte podle kravky jdoucí po cestě a zdaleka bučící s oznámením, že jde domů. Dá se podle nich řídit hodinky. Děcka v domově běhají polonahaté a vypadají všichni jak cigáňata.

Jak se žije,když je půst

Pročištěně....při večeři se sanitárkama na stole najdete jen ryby a zeleninu a vodu. Na oběd potkáte jen kroupy a rybu...a vodu. Ve všech variantách dělají na návštěvách dýně, malé a říkají jim tabačky. Skoro nikdo nepije...snad jen pivo,sekáči v úmorném dnu. Na stole nepotkáte ani sladké a dokonce i bonbóny mají v půstních variantách. Pokud budete jíst maso, mléko a pít, půjdete prý do pekla...Ale pokud v něm mají hodně Ukrajinců, musím tam sakra veselo.))

Jak se cestuje

Pohodlně...v autobuse se toho hodně dozvíte. Kdo si koho vzal, kde mají levnou zeleninu, kdo umřel a komu se narodilo dítě. Seznámíte se se spoluobčany, jejich kuřatama v tašce a jejich ratolestma, které vám skáčou po noze.) Pokud budete někdy cestovat po Ukrajině, nenechte si toto ujít. Tady se lidé potkávají jedině v kostele a pak...v maršrutce...tedy autobuse....po cestě dlouhé a hrbolaté, která vystačí na celou rodinou historii.))

Jak se potkává umírání

Se sklopenou hlavou....někdo se mě před časem ptal, kolik se těžce postižení lidé, kteří celý život jen leží, dožívají u nás. Lidé tady mají pocit, že u nás se totiž mají mnohem lépe a vydrží dlouho. Ale překvapilo je, že podoba věku je skoro totožná. A pak...když na smrt společně narazíte..už tak na věku nezáleží. Spíše na samotě a přemýšlení, jaký život ten člověk měl. I pohřeb je tady komorní. Je v rodinném kruhu. Stejně jako teď umřela jedna slečna z našeho domova.Obřad se konal přímo v zařízení, přišel pop a sloužil mši. Žádná obřadní síň. Děti držely kolem rakve svíčky, stály tiše a ani nehojkaly, jako obvykle. Sledovaly malou rakvi, která stála uprostřed, omámené kadidlem. Pak už jen smrkovou větví svěščenik pokropil hábit, který tvář přikrýval a požehnal nám všem...
A tak se nám tady žije.

Pokud chcete Kateřinu pozdravit nebo i povzbudit neváhejte a využíjte např. FCB, nebo e-mail: katerina@bodaj. com